08
září
2015
sdfg

Akce pro handicapované? Nevedeme!

Lidé s handicapem – asi vás automaticky napadnou překážky, se kterými se potýkají. Tou největší je zatím ale bariéra v komunikaci. Energický Heřman Volf, zvaný Héřa, zaujatě vypráví o tom, jak ve své Cestě za snem nechce handicapovaným pomáhat tak, jak to dělají ostatní. A daří se mu to. Vysvětluje, že je úplně jedno, jestli někdo z nás neslyší, zotavuje se z těžké nemoci nebo se nemůže postavit na nohy – v jeho závodech musí stát všichni na stejné startovní čáře. Bez rozdílu. Bez výhod. Pokud máte i vy trochu pocit, že lidé s handicapem potřebují „zvláštní režim“, přečtěte si tento rozhovor. Héřa Vám pomůže podívat se na věci trochu jinak. A že k tomu má co říct!
herman-tomas

Heřman Volf (vlevo) a Tomáš Pchálek nejen v rozhovoru obhajují své netradiční metody. Foto: Archiv Cesty za snem

Neodpustím si úvodní otázku - jak vznikla nezisková organizace Cesta za snem?

Cestu za snem jsme založili v roce 2009 po mém úrazu, a to s mým kamarádem Mílou Doležalem a Tomášem Pchálkem. S Tomášem děláme Cestu dodnes, ale nejsme na to sami dva – pomáhá nám spousta šikovných lidí. Cílem Cesty je pomáhat, spojovat lidi všeho druhu a bořit všechno, co mezi nimi stojí. Hlavně tedy to, co by tam být nemělo. Tenkrát jsme vlastně vůbec netušili, kam až porosteme. Začínali jsme na bázi sportovních aktivit, ale teď zjišťujeme, že přesah už je mnohem větší.

Všechno to začalo vašimi cestami Křížem krážem Evropou na handbiku, mám pravdu?

Ano, rozhodl jsem se totiž, že si i po úrazu splním svůj velký sen, kterým bylo dojet na kole do Paříže. Cestu jsem podnikl na handbiku a nakonec přibyly ještě tři další, celkem na 4 světové strany. Jezdil jsem sám, jen se svým týmem, a celé jsme to dokumentovali a ukazovali lidem. Oni ale chtěli jet s námi! Tak mě napadlo uspořádat Handy Cyklo Maraton, jehož první ročník proběhl v roce 2013, a Míla přišel s nápadem Okolo Prahy napříč handicapem – ten jsme v té době kvůli nedostatku prostředků na čas uložili do šuplíku.

Dnes už jste ale mnohem dál a akcí pro handicapované pořádáte víc, je to tak?

Rád bych zdůraznil, že my ty akce neděláme pro handicapované. Děláme je úplně pro každého a snažíme se jimi všechny propojit. Nemám rád projekty, které jsou zaměřeny pouze na úzký okruh lidí s určitým handicapem typu „Den otevřených dveří“ – tohle jsou ti nevidomí a podívejte se, jak to u nich chodí. My na to jdeme obráceně, jdeme za lidmi a zapojujeme je do dění. Oni si to mají užít a zjistit, že je vlastně normální, že si vozíčkář popovídá s nevidomým, zdravý zasoutěží s hluchoněmým… Poznají, že ti handicapovaní jsou třeba v něčem jiní než oni, ale jsou to stejně fajn lidi, se kterými si popovídají, zasmějí se a tak.
kopec

Déšť, kopce, dálky - trasa závodů je pro všechny stejnáFoto: Archiv Cesty za snem

V tom jsou tedy vaše projekty v ČR unikátní?

Myslím, že tímto způsobem to u nás nedělá nikdo. Ano, pořádá se spousta akcí jen pro handicapované, ale tam já nejezdím. Zrovna nedávno mi přišla pozvánka na závod, který se konal o jednom víkendu pro „normální“ a o týden později pro postižené. Hlavně aby se nepotkali! (smích) A pro vozíčkáře je trasa samozřejmě jiná. Proč?! Vždyť přece můžeme všechno dělat stejně. A když nás cestou zastaví kopec, no tak přece bude kolem běhat po svých spousta lidí, kteří nám ho pomůžou překonat. Učíme se jeden od druhého. Jak se má cítit člověk, který ze všech stran slyší: tohle ty nemusíš dělat, vždyť jsi přece postižený… cítí se pak jako nula. Pozitivní diskriminace není řešením. My nechceme separovat lidi do skupinek podle jejich postižení.

 

Pozor, platí zákaz nájezdů!


Tenhle rovný přístup hájíte i během Opel Handy Cyklo Maratonu?

Samozřejmě, letos jsme třeba zavedli několik prémií, a jedna z nich byla prémie vrchařská. V každém týmu přitom musel být povinně jeden postižený, a do toho kopce prostě musel jet. Ano, ze začátku strašně nadávali, ale potom byli šťastní. Všichni to totiž zvládli a ve výsledku na sebe byli hrozně pyšní. Stalo se nám taky, že se handicapovaný divil, že by měl platit startovné, když on je ten znevýhodněný. A proč by ne? My chceme, aby všichni byli na stejné startovní čáře, a to doslova. I když se to může zdát nepříjemné. Loni na Zážitkovém víkendu (další z akcí Cesty za snem, pozn. red.) jsem třeba zrušil nájezdy do chatek. 

No počkejte, to už může být docela problém, ne?

Vozíčkáři z toho byli trochu v šoku, ale pak pochopili, že vlastně o nic nejde – kolem chodí 150 zdravých lidí, tak přece není problém někomu říct a naučit ho pomoci mu zdolat jeden schod. Do té doby se na sebe zdraví s postiženými dívali jen vyhýbavě a báli se na sebe promluvit, ale nakonec na sebe vesele pokřikovali, úplně v pohodě si během jednoho dne zvykli spolu mluvit. A další nádherná věc se tam stala – po dešti zůstaly na trávníku kaluže a ty přitáhly skupinku předškoláků. Zdravé děti pobíhaly mezi vozíčkáři a povzbuzovaly je: „Jé, to je super, projeď to, to dáš…“, hrály si, házely s míčem. Bez zaváhání si to užívaly, ještě netknuté předsudky, ani je nenapadlo nějak se vzájemně separovat.
handy

Všichni závodníci na stejné lodiFoto: Archiv Cesty za snem

Zmínil jste zatím jen maraton. Čím dalším se snažíte bourat bariéry mezi lidmi?

Dnes máme tři velké akce. Opel Handy Cyklo Maraton je hlavně pro nadšené cyklisty, je to dlouhý a těžký závod, je potřeba se na něj připravovat. Potom pořádáme ČEZ Handy Kvadriatlon, ten je úplně pro každého, je to rychlá zábava a smíšené týmy ve složení handicapovaný-zdravý, senior-junior nebo muž-žena si zaplavou, zajezdí na kole, na kánoi a zastřílí z luku. Letošní první ročník měl prima atmosféru, bylo to takové nenucené a uvolněné. Po Kvadriatlonu jsme se sešli na Střeleckém ostrově, Tomáš objednal 50 pizz, seděli jsme v kroužku, předávali si vzájemně medaile, smáli jsme se. Nakonec proběhlo ještě vyhlášení tří nejlepších na pódiu ČEZ a bylo to bezva.

A do třetice?

A do třetice je to zmíněné Okolo Prahy, kdy jeden šílený cyklista – nebudu ho jmenovat (smích) – objíždí celou Prahu kolem dokola. Trasa vede naprosto bezpečnými místy, tedy cyklostezkami, parky, bruslařskými ovály apod. Oslovili jsme různá speciální centra, která se starají o lidi s postižením, s tím, aby se k nám na různých místech připojili a popovezli si o kousek štafetový kolík. Já jsem ta místa potom projížděl, celkem jsem najel 130 kilometrů. Akci jsme letos vyzkoušeli v malém, ale nakonec se k nám připojilo 8 dalších měst po republice, kterým se to zalíbilo, a tak se jízda jela ve stejný čas na 8 různých místech. Příští rok se dokonce spojíme s Pražským triatlonem, takže je určitě na co se těšit.

 

Dojel jsi? Vyhrál jsi

 

Opel Handy Cyklo Maraton – to je 111 hodin, 2 222 km, 2–8 členné týmy, kde stojí bok po boku zdraví, handicapovaní, mladí, staří, muži, ženy. Kde se vzal tenhle koncept?

První impuls vlastně přišel od Michala Jona a jeho manželky Lucie – druhého Čecha a první Češky, kteří objeli svět na kole. Pozval mě na Závod napříč Amerikou (RAAM), kde se jede asi 5 000 km dlouhá trať z východního pobřeží na západní, a to za 9 dní. Na závod jsem nakonec kvůli strašně vysokému startovnému nejel, ale rozhodl jsem se, že za ty peníze uspořádám závod v Česku. Čísla jsem pokrátil na polovinu, pravidla a všechno ostatní jsme si udělali po svém. V závodě je třeba projet 24 kontrolních bodů, kterými jsou rehabilitační ústavy, nemocnice, spinální centra apod., ale trasu, intervaly předávání štafety, zásobování a další už je na každém týmu. Proto to není přesně 2 222 kilometrů pro každého, letos si to někteří nečekaně prodloužili o návštěvu Maďarska. (smích)
 win

Heřman Volf (na fotografii) zdůrazňuje, že závod není jen o fyzické kondici, naopak - důležitou součástí úspěchu je strategie a týmová spolupráceFoto: Archiv Cesty za snem

Každý tým se zároveň stává patronem někoho, kdo je čerstvě po úrazu nebo nemoci, a pomáhá mu s návratem do života. Jak se to daří?

Pro ty lidi to strašně moc znamená. Povídal mi kamarád, že znal nemocného člověka na hranici mezi životem a smrtí, který byl právě pod patronací jednoho týmu. Nechtělo se mu žít. Potom přijel z maratonu, kde poznal nové lidi, dodalo mu to chuť do života a novou energii a teď je z něj úplně jiný člověk. Nebo jedna slečna po úrazu, pro kterou jsme jeli. V zimě přežívala na prášcích, procházela ohromnými depresemi. Absolvování maratonu ji úplně změnilo. Během prvního ročníku jen nehybně ležela na lůžku neschopna čehokoliv, na tom druhém už díky ohromnému odhodlání jela s námi. Dnes ví, že toho může spoustu dokázat, vdala se, naučila se žít.

Jak vybíráte ty, kteří budou podpořeni?

Od letoška si každý tým vybírá sám člověka, jehož patronem se stane. Sám si ho musí najít a kontaktovat. Díky tomu zjistí, že takové lidi má ve svém okolí: aha, ta paní z jídelny má přece nevidomého kluka… Jinak by si to člověk ani neuvědomil! To jsou podle mě věci, které jsou strašně důležité. Dáváme lidem mustr, vodítko, aby začali přemýšlet jinak.

Vy sám maraton jezdíte, což je určitě pro ostatní skvělá motivace.

Ano, jedna věc je takovou akci zorganizovat, ale druhá je předat lidem motivaci. Já jim na svém životním příběhu ukazuji, co se dá zvládnout, když má člověk odhodlání a chuť žít život plnohodnotně. Snažím se jim ukázat směr a oni vidí, že to může fungovat. Já přece nejsem závodník, já nejsem profesionální sportovec a nikdy nebudu. Je to jen zábava, a to přece může každý. Když ten závod sám nepojedu, nebude to fungovat. Dělám to, aby nás to všechny bavilo, podstatou není závod, nikdo není na stupních vítězů. Je 230 závodníků a 230 medailí. Dojel jsi? Vyhrál jsi!

 

Je to tady, mám husí kůži!

 

Závodu se může zúčastnit kdokoliv: nadšenci, amatéři, kamarádi, školní nebo firemní skupina… Účastní se závodů i vaši partneři?

Samozřejmě, někteří mají týmů hned několik, jako třeba Nadace ČEZ, která letos vyslala hned 3 osmičlenné týmy. Nepodporují nás jen finančně, ale vypomáhají třeba s dodáním materiálu a podobně. Letos se chopili organizace zmíněné vrchařské prémie – jednalo se o náročnou vrchařskou časovku na vodní elektrárně Dlouhé stráně. Jsme moc rádi, že s našimi partnery máme už spíš přátelský vztah – 90 % činnosti dělají aktivně s námi, a my se snažíme jim být plnohodnotným protějškem. Ceníme si jejich pomoci a snažíme se vracet jim ji v mnohem větší míře. Třeba s nimi i létáme vzduchem, když na to přijde!

To mě zajímá – jak spolu létáte?!

To bylo na naší první letošní akci Lítáme v tom všichni. Kamarádka nás lákala, ať si jdeme vyzkoušet volný pád ve větrném tunelu – ať si jdeme zalítat. Mně se to líbilo a říkal jsem si, že by nás přece mohlo být víc. A tak jsme s Hurricaine Factory domluvili jednodenní událost pro všechny – pozvali jsme vozíčkáře, amputáře, zdravé, nevidomé, děti z dětských domovů, neslyšící, seniory, mentálně postižené, …, včetně médií a těch, kteří nás podporují. Myslím, že si to všichni moc užili, můžete se koneckonců podívat na povedenou videoreportáž.

cez

Závodní euforie popadla i členy ČEZ týmu. Foto: Archiv Cesty za snem

Zmínil jste, že letos měl premiéru ČEZ Handy Kvadriatlon. Čím se podařilo novou akci díky partnerství obohatit?

Nadace ČEZ je generálním partnerem tohoto závodu smíšených dvojic a mne moc těší, jak aktivně se k partnerství staví. Celý rok je s námi, její zástupci jsou zapojeni do organizace, konzultujeme, co a jak udělat lépe, jsme neustále v kontaktu. Povedlo se nám propojit dvě skvělé věci – jednak Birell bránu, při jejímž průjezdu každým z cyklistů naskočí na počítadle 5 Kč, a za tyto peníze potom Birell koupí kola několika zdravotně postiženým z našeho závodu. Druhou věcí je aplikace EPP – Pomáhej pohybem od Nadace ČEZ, do které se nám podařilo zařadit naše další zdravotně postižené a jejímž prostřednictvím se vybraly peníze na handbike, dva tandemy a ještě veslařský trenažér.

A tím se pomoc násobí…

Nejen tím! Perfektní je, že většina týmů bere náš závod jen jako prvotní impuls k pomoci a nakonec z vlastní iniciativy pomáhá i nad rámec soutěže. Spousta týmů uspořádá třeba i dobročinnou sbírku. Díky tomu se podaří vybrat desítky tisíc korun, které ihned putují k někomu, kdo je potřebuje. To je smyslem akce. Nechceme jen otrocky vybízet lidi k dárcovství, je v tom mnohem víc a máme strašnou radost, že akce probouzí v lidech zájem a oni potom SAMI – bez výzvy, bez prostředníka – naprosto přirozeně vymýšlí, co dál by se dalo udělat. Je to tady! Já mám normálně husí kůži…

To je moc dobře, že se vám to tak daří! Kdy budete se svou prací absolutně spokojený?

Největší problém ve vztahu mezi handicapovanými a lidmi bez handicapu vidím v komunikaci. Musíme se spolu naučit komunikovat! Sám jsem na vozíku, takže vím, že občas prostě nastanou obtížnější situace, ale není nic, co by nešlo překonat. Není to věda, je prostě potřeba k sobě lidi dostat, trošku je v tom vykoupat, nebát se toho. A my se toho nebojíme, jdeme do toho po hlavě!

Děkujeme za rozhovor!

Ptala se: Karolína Kratochvílová, Nadace Neziskovky.cz

verze pro tisk
  zpět
CHCI VĚDET CO JE NOVÉHO VE SVĚTĚ NEZISKOVEK
Chci dostávat novinky emailem.


Kdo jsem?


 odhlásit odběr

PARTNEŘI SVĚTA NEZISKOVEK

partner ČSOBpartner AVPO ČR